STŘEDNÍ VANDR SLOVENSKO
PO STOPÁCH STARÝCH VANDRŮ 58.
SPIŠSKÝ HRAD - BACHUREŇ – STARÁ ĽUBOVŇA – TATRANSKÁ LOMNICA – MALÉ KARPATY
SRPEN 1980
Putování a zastavení:
Ružomberok (494 m) – Likavka (520 m) – hrad Likava (657 m) a zpět.
Spišské Podhradie (430 m) – Spišský hrad (634 m) – Bijacovce (580 m) – Malý Slavkov (650 m) – Bachureň (1 084 m) – Rožkovany (370 m).
Hrad Stará Ľubovňa (663 m), Tatranská Lomnica (850 m).
Plavecké Podhradie (256 m) – Plavecký hrad (400 m) – Plavecký Mikuláš (257 m) – Červená hora (450 m) – Brezinky (360 m) – zříc. hradu Ostrý Kameň (510 m) – vod. nádrž Buková (291 m) – Hrubý Kamenec (405 m) – Osečník (407 m) – Vápenková skala (469 m) – zříc. hradu Korlátka (455 m) – Rozbehy (428 m) – Cerová (251 m) – Cerová-Lieskové žel. zast. (231 m).
Místa táboření: Pod hradem Likava, poblíž Spišského hradu, seník nad Malým Slavkovem, dolinka Maslienka pod Ľubovnianským hradem, sedlo pod Plaveckým hradem, poblíž vod. nádrže Buková.
Majestátní Spišský hrad dominuje vápencové skále v nadm. výšce 634 m a je nejen klenotem Spíše, ale celého Slovenska. Hrad se začal stavět ještě ve 12. stol. Majitelé hradu byli např. Ján Zápoľský, Thurzovci, Csákyovci. Po požáru v r. 1780 je opuštěn. V posl. 30 letech se hrad stále opravoval a konzervoval. Hrad je velmi rozsáhlý a zdaleka viditelný.
Dreveník (609 m) – krásné travertínové útvary na 4 vrších s délkou hřebínku asi 2 km. Nacházejí se zde romantické skalní útvary a vzácná květena. Spolu se Spišským hradem, tyčícím se na sev. okraji, tvoří zajímavou poznávací trasu. Dreveník je součástí rozlehlé, méně zalesněné Hornádské kotliny.
Branisko je hřbet, táhnoucí se SJ směrem na samém okraji historické oblasti Spiše. Na západě sousedí s Levočskými vrchy a Hornádskou kotlinou a na jihu se Slovenským rudohořím. Na některých místech má vápencový povrch. Turisticky je horstvo dobře přístupné. Ve střední části je postaven napříč pohořím 4,8 km dlouhý silniční tunel, spojující Spiš se Šariší. Stavba byla dána do provozu v r. 2003. Nejvyšším vrcholem Braniska je Smrekovica (1199 m).
Bachureň je celek přímo navazující na hřbet Branisko, přičemž se hlavní hřeben prudce stáčí o 90 stupňů na východ. Nejvyšším vrcholem je Bachureň (1 084 m). Zatímco Branisko jako celek patří stejně jako např. Malé Karpaty, Považský Inovec, Malá Fatra nebo Tatry do Fatransko-tatranské oblasti, Bachureň patří spolu se Spišskou Magurou, Levočskými vrchy, Šarišskou vrchovinou aj. do Podhôlno-magurské oblasti.
Múzeum zamagurskej dediny – expozice se nachází pod Ľubovnianským hradem a tvoři ji 25 srubových objektů, např. školu, kovářskou dílnu, vodní mlýn, hájovnu a nejcennější řeckokatolický kostel. Stavby pocházejí z první poloviny 19. stol. a z první třetiny 20. stol. Kromě hospodářských stavení jsou zde i obytné domy, přibližující tehdejší úrověň bydlení.
Železniční trať Orlov – Plaveč – Podolínec, která vede údolím řeky Poprad, se dočkala dlouho očekávaného otevření v r. 1966, čili 100 let uplynulo od realizace projektu z r. 1867. Tato spojka spojila dvě stávající tratě a umožnila tak převážně venkovskému obyvatelstvu spojení se světem po kolejích. Trať Prešov - Podolínec o délce 56 km byla v provozu již od r. 1873. Nejpěknější je trať v úseku zvaném Ružbažská brána, kde řeka Poprad meandruje, trať se noří do 750 m dlouhého tunelu a zároveň se zhruba souběžně nad pravým (jižním) břehem řeky táhne mohutný, zalesněný, výrazný, několik km dlouhý hřeben severního cípu Levočské vrchoviny se známým výhledový vrchem Kotník (883 m). Levočská vrchovina patří do rozsáhlého celku Levočské vrchy, které obsáhle vyplňuje voj. prostor, takže tur. hřebenovka přes Kotník je jediná na jih od řeky Poprad a potom už následuje horské (Repisko 1 251 m), zalesněné území bez civilizace.
Ľubovnianský hrad (663 m) vznikl ve 13. stol. jako raně gotické pohraniční sídlo. V 16. stol. byl renesančně přestavěn a v 17.stol. byla vybudována barokní kaple. Dolní část hradu byla obyvatelná až do r. 1945. Mnohé části jsou rekonstruovány. Velmi dobré výhledy do údolí řeky Poprad a na Ľubovnianskou vrchovinu. Hrad leží v podcelku Ľubovnianská kotlina.
Tatranská Lomnica (850 m) – tur. a rekreační středisko na JV úbočí Vysokých Tater na cestě Slobody, obepínající věnec velehor. Středisko bylo založeno v r. 1892. Úzkorozchodná elektrifikovaná železnice na Štrbské pleso byla postavena v l. 1908 – 1912 a žel. trať s norm. rozchodem na Studený Potok a Poprad v r. 1895. V r. 1937 byla postavena lanovka na Skalnaté pleso a v r. 1940 na Lomnický štít (2 632 m – 3. nejvyšší vrchol).
Malé Karpaty jsou pohoří 100 km dlouhé, které se táhne od levého břehu Dunaje SV směrem k Novému Mestu n. Váhom. Jeho největší šířka je 16 km a nejmenší v blízkosti Čachtic nedosahuje 3 km. Nejvyšším vrcholem jsou Záruby (768 m). Malé Karpaty se jako celek dělí na 4 části: Děvínské, Pezinské, Brezovské a Čachtické Karpaty. Pohoří nedosahuje závratných výšek, ale proti malým nadm. výškám v okolních nížinách působí mohutným dojmem a převýšení je poměrně značné (Smolenice 225 m – 3, 5km – Záruby 768 m – převýšení 543 m). V porostu Malých Karpat převažují na rozdíl od mnohých jiných slov. pohoří listnaté lesy, tvořené buky a habry, na suťoviskových svazích lípou a javorem. Na suchých svazích roste borovice černá a na okrajích lesů, mýtin, cest a potoků se nacházejí četné druhy křovin.
Plavecký kras se nachází mezi obcemi Rohožník a Prievaly na záp. okraji Malých Karpat. Je to krasové území s 11 jeskyněmi, kaňonovitými dolinami a krasovými jámami. Pozoruhodná je jeskyně Haviareň s délkou 140 m a s dómem vysokým 20 m.
Plavecký hrad (400 m) je zříceninou hradu na záp. okraji Malých Karpat nad obcí Plavecké Podhradie. Hrad vznikl ve 13. stol. a plnil úlohu pohraničního strážního sídla. Za Rákocziho vpádu v r. 1706 byl velmi poničen a od té doby pustl. Zřícenina se nachází v Plaveckém krasu a jsou z ní výborné výhledy na západ do Borské nížiny.
Ostrý kameň (510 m) – zřícenina hradu na vápencovém bradle, které je pokračováním úbočí vrcholu Záruby (768 m). Hrad patřil do soustavy pohraničních strážních hradů. Spolu s Korlátským, Plaveckým a Smolenickým hradem strážil prastarou Českou cestu. První zmínka o sídle je již z r. 1273. Za vpádů Rákocziho byl hrad poničen a od té doby pustl. Jedna taková bitva se odehrála v r. 1704 mezi císařskými vojsky a Rákocziho povstalci. Z hradu jsou pěkné výhledy především do Bukovské kotliny.
Železnice ze Zohora do Plaveckého Mikuláše (dostavěná v r. 1911) je nyní mimo provoz. Podle mapy jsem zjistil, že původně měly vést koleje až do Jablonice, stavělo se od r. 1943, ale o šest let později byla stavba zastavena. Stavba probíhala zřejmě kvůli neuspokojivé situaci rozložení tratí za Slovenského štátu, kdy byla velká část Žitného ostrova zabrána Maďarskem. Na trati Trnava – Kúty mezi Bukovou a Cerovou-Lieskové je Jablonický tunel 900 m dlouhý z r. 1898.
Korlátský hrad (455 m) – sehrál podobnou úlohu jako Plavecký hrad a a Ostrý kameň. První zmínka o hradu sahá do r. 1289. Hrad byl dlouho obývaný, ještě v době panování Marie Terezie v něm bylo vězení. Hrad byl v době naší návštěvy hodně zarostlý vegetací. V literatuře se uvádějí názvy Korlátka, Korlátko, Cerovský hrad, Konrádův kameň, atd.
Na naší pestré cestě, kdy jsme poměrně rychle střídali místa putování a táboření, jsme navštívili 6 hradních zřícenin, prošli jsme pohoří Bachureň a Malé Karpaty a dotkli jsme se okrajů Chočských vrchů, Ľubovnianske vrchoviny, Braniska a Vysokých Tater. První hrad, na který jsme zavítali, byla Likava, nacházející se kousek u Ružomberoka. Tato zřícenina byla nedobytně uzavřená, ale přesto jsme si toto hrdě vypadající sídlo prohlédli a poté se pod hradem v dolince utábořili. Toto místo na samém okraji Chočských vrchů bylo krásné a o to víc mrzí, že těsně za hradem po jeho sev. okraji povede dálnice. V současné době se hrad stále opravuje a je uzavřen.
Z Ružomberoku jsme se přesunuli rychlíkem o 130 km východněji a ve Spišských Vlachách rychlík vyměnili za mistní motorák do Spišského Podhradia. Památky jsme si tu však neprohlíželi, ale uvelebili jsme se v místní restauraci, jelikož nás to bavilo víc. Samozřejmě jsme se chystali na největší magnet kraje, na Spišský hrad, který jsme si mohli alespoň zčásti prohlédnout, i když byl uzavřen a uvnitř pracovali dělníci. Pěkné bylo táboření několik set metrů jižně od hradu u mladého hustého lesíka. Místo se nacházelo ne příliš daleko od zajímavého krasového vrchu Dreveník. Bylo sice trochu provizorní a také bez vody, ale kousek odtud jsme měli výhled na hrad. Jinak zde byl klid, žádná turistická procesí se nekonala. Poblíž tohoto místa je nyní velké parkoviště. Brzy ráno snad ještě před svítáním jsem se vydal kolem Spišského hradu do Spišského Podhradia, protože byla možnost, že by mohl přijet Gogo. Nepřijel. Jen první dělníci se vyhrnuli z motoráčku a pak už malé nádražíčko osiřelo. Ale cesta kolem hradu stála za to. Kolem tohoto velkolepého sídla se válely mlhy a vrchní partie z ní majestátně vystupovaly. Stál jsem na protějším kopečku a neměl foťák. Škoda.
Ve vesnici Nižný Slavkov, do níž jsme doklopýtali po silnici od Bijacovců, jsme doplnili zásoby (mimochodem ve výborně zásobené prodejně) a poté jsme již zamířili do jedné dolinky pod hřbetem Bachureň, která byla přímo poseta roubenými seníky. Všechny byly prázdné, jen asi dva byly plné sena a to bylo správné místo pro v pořadí třetí noc. I oheň jsme připravili, ale v patřičné vzdálenosti od našeho dočasného příbytku. Ráno se kolem ubírala skupina babek, asi za prací do lesa. Trochu byly udivené, že si někdo zvolil takový druh ubytování.
Po přechodu části hřebene Bachureni jsme sešli do Rožkovan, přičemž okraj vsi lemovaly rozpadající se chatrče cikánské osady. Nic podobného jsme zatím ještě neviděli. V Rožkovanech jsme nastoupili na vlak s cílovou stanicí Stará Ľubovňa. Cesta vedla příjemnou krajinou Šariše. Po pravé straně se rozkládal zalesněný Čergov a po levé nepříliš vysoké kopečky s poměrně málo známým názvem Spišsko-šarišské medzihorie, o více než 300 m nižší než Čergov. Na úbočí Čergova jsme zahlédli menší hradní zříceninu Kamenica a blízko Staré Ľubovni majestátně se tyčící Plaveč. Trať kolem Plavče, Staré Ľubovni a do Podolínce byla postavená až v r. 1966 a je to jedna z nejnovějších tratí na Slovensku. Z hradu Stará Ľubovňa, jenž byl naším dalším cílem, se naskýtaly výborné rozhledy jak na sever na Ľubovnianskou vrchovinu, tak na jižní Levočské vrchy a údolí Popradu. Čtvrtou noc jsme spali v dolince Maslienka poblíž hradu. Tady jsme si u potoka konečně mohli klasicky rozdělat oheň, připravit něco k snědku a pořádně se nadlábnout.
Příští den jsme mířili k Tatrám, tedy těm Vysokým, a pár hodin si užívali v Tatranské Lomnici (850 m), což je vlastně opravdu jen podhůří na to, že štíty velikánů se tyčí do výše okolo 2 600 m. Tady jsme si zařídili místenky a rychlíkem Tatran se přesunuli do Bratislavy, večer do Zohoru a nakonec posledním nočním motoráčkem do Plaveckého Podhradia. Do Podhradí jsme dorazili o čtvrt hodiny dříve. Jak tak uháněl náš jediný vagón noční krajinou, před každou zastávkou ze dveří kabiny strojvedoucího vykoukla hlava vlakvedoucího, ten zjistil, že většinou nikdo nevystupuje (však nás tam také sedělo pět a půl), a tak vlak jen přibrzdil a šinul si to dál. Na okraji Malých Karpat nás čekala předposlední noc a jak jinak – zase pod hradem a s názvem Plavecký. Zde jsme se měli v určenou hodinu na přesně určeném, ale nám dříve zcela neznámém místě sejít s dalšími účastníky vandru. A tak se přesně stalo. Někdy před půlnocí na loučce v sedle pod jižním okrajem Plaveckého hradu jsme se našli. Takže už jsme nebyli tři. Bylo nás pět. Laďa S., Olda, Francouz, Rudolf a já. Myslím, že bez mobil. telefonů a pev. linek (tu neměl skoro nikdo z nás) a na to, že jsme jeli tři vandrovníci z Vysokých Tater a dva z Prostějova, se celá akce povedla dobře.
Teď už nás čekalo 1, 5 dne příjemného objevování Plaveckého hradu, Ostrého kameňa a Korlátka. Z těchto tří hradních zřícenin byl nejmajestátnější a největší Plavecký hrad, Ostrý kameň byl nejromantičtější, odvážně postavený na vápencovém bradle, ale také nejmenší a Korlátka byly úplně zarostlé, takřka nefotitelné. Z Plaveckého hradu se naskýtaly výborné výhledy, především na západní stranu do Borské nížiny, porostlé většinou borovicovými lesy. Nyní je zde vojenský prostor, tudíž je tato oblast turisticky nevyužitá. Než jsme se vydali do zalesněných kopců Pezinských Karpat, zamířili jsme ještě do Plaveckého Mikuláše, kde jsme doplnili zásoby a poseděli v místní hospodě.
Poslední noc, v pořadí to byla šestá, jsme byli utábořeni ve vzrostlém listnatém lese poblíž nádrže Buková (mezi Ostrým Kameňem a Korlátkama). Ideální rovinku jsem však nenašli, úbočí se sklánělo k západnímu břehu nádrže, a tak pro vlastní spaní se každý přesunul k jednomu stromu, který posloužil jako zarážka. Dřeva bylo dost, jak už to v takových lesích bývá, ale zase ta voda…Touto částí Malých Karpat vede napříč jednokolejná žel. trať z Trnavy přes Jablonici do Kút. Na zastávce Cerová-Lieskové jsme ukončili ne příliš dlouhé putování po Malých Karpatech s minimálním množství turistů. Vlak nás dovezl do Kút a potom jsme již mířili na Moravu a domů.
Pozn.: Obrazový materiál jsem čerpal z diafilmů, které již po tolika letech barevně neodpovídají, čili je bylo nutné částečně upravovat. Černobílé snímky jsou jen z naskenovaných fotografií, kterých bylo poměrně dost, takže bylo z čeho vybírat. Z hradu Likava však není dokumentace žádná, film byl převyvolaný, tudíž nepoužitelný. Tak přidávám alespoň odkaz na současné záběry z rekonstruovaného hradu na You Tube.
You Tube
HRAD LIKAVA:Komentáře
Přehled komentářů
Co tak si to zopakovat. Priada sa zopar vandrakov zo Slovenska.
Ertik.antony@azet.sk
zopakovat
Erik Antony, 2. 12. 2011 12:24