Jdi na obsah Jdi na menu
 


VOJTĚCH GAJA, překladatel a spisovatel

11. 12. 2007

Vojtěch Gaja (1912 – 1992)


Vojtěch Gaja se narodil 28. července 1912 jako poslední ze 14 dětí rolníka Gaji v Míškovicích, které jsou vzdáleny 3 km od Mysločovic. Od šesti do jedenácti let navštěvoval ve své rodné obci obecnou školu. Potom studoval na klasickém gymnáziu v Kroměříži a v Brně, kde také maturoval. Po abslovování kurzu Státní pedagogické akademie působil jako učitel nejdříve na Slovensku a potom v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Po vzniku Slovenského štátu se vrátil na Moravu a jako učitel pak působil ve Fryštáku.

 Obrazek

Když byla roku 1946 obnovena univerzita v Olomouci, Vojtěch Gaja se přihlásil ke studiu estetiky. Vedoucím estetického semináře na Univerzitě Palackého byl v letech 1946 – 1952 prof. PhDr. Bohumil Markalous (1882 – 1952), který je snad známější pod spisovatelským jménem Jaromír John.

 

Gajův univerzitní spolužák Rudolf Chadraba napsal, že prof. Markalous si Vojtěcha Gaju velice oblíbil, neboť mu nosil „jazykový materiál“z rodného hanácko – valašského pomezí, jenž měl (podle prof. Markalouse) některé příbuzné znaky s tzv. příměstským nářečím, které prof. Markalouse velice zajímalo.

 

V Míškovicích nebylo v době Gajova dětství ničím neobvyklým, když dospělý syn o svém starém tatínkovi řekl: „Naši tatíček už só veliké chramozda. Po žebři na hůru už nevylezó“. Slovo chramozda nebylo míněno jako nadávka, nebylo vnímáno jako posměšek. Vyjadřovalo jistou míru neobratnosti, vyhasínající pohyblivosti, které se téměř nikdo ze starých lidí neubrání.

 

Prof. Markalous býval takovými slovy jako např. chramozda, potmělucha, frngať, zgrézať, žduchať, ňuchať, apod. téměř okouzlen. Podivoval se i tomu, že na hanácko – valašském pomezí se v době Gajova dětství užívalo v hovorové řeči také přechodníků. (Iďa z hospody, zlomil si ruku. Jeďa z Holešova, kdesi zatarmanil bič).

 

Markalous zadal Gajovi také poněkud neobvyklou seminární práci. Uložil mu, aby si pozorně prohlédl několik městských i venkovských hřbitovů a zaznamenával všechny nápisy na pomnících. Až jich shromáždí dostatečný počet, měl je nějakým způsobem seřadit a utřídit, a to podle předem stanovených kritérií. Vojtěch Gaja pak v jednom článku přiznal, jak ho tento zdánlivě jednoduchý úkol zaujal. Ukázalo se, že některé „do kamene vytesané“ texty valnou estetickou hodnotu namají. Některé památku zesnulých spíše (nechtěně) karikují, než unávají nebo oceňují. „Byla to znamenitá lekce z estetiky všedního dne“, přiznal v jednom ze svých článků Vojtěch Gaja.

 

Po skončení studia a po získání doktorátu v roce 1951 působil PhDr. Vojtěch Gaja jako samostatný překladatel a jazykový poradce na lékařské fakultě olomoucké univerzity. Roku 1958 byl z „ideově politických“ důvodů propuštěn. Do roku 1972 si vydělával nejdříve jako dělník olomoucké octárny a potom jako pomocný dělník v třídírně kovového šrotu v Moravských železárnách v Olomouci.

 

Vojtěch Gaja ovládal latinu, řečtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu, polštinu, litevštinu a lotyšštinu. Ze všech jmenovaných jazyků přeložil více než 70 knih, jež byly vydávány různými našimi nakladatelskými domy. Mezi Gajovými překlady nechybějí ani klasická díla starověkých filozofů, např. Senecy, Aischyla, Sofokla a Aristofana. Vojtěch Gaja psal také povídky a vzpomínky z mládí, z nichž dýchá jeho láska k přírodě a k lidem.

 

Zásluhou doc. E. Spáleného se dr. Gaja vrátil roku 1972 na rektorát UP, kde opět pracoval jako jazykový odborník. 23. května 1992 zemřel. Je pochován v Moravském Berouně.

 
Ladislav Zelina
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář