MARIE VON EBNER-ESCHENBACH, německy píšící moravská spisovatelka
Marie von Ebner-Eschenbach (1830 - 1916)
Vskutku dobří přátelé jsou lidé, kteří nás zevrubně znají, a přesto se k nám hlásí
Marie von Ebner-Eschenbach patřila mezi německy píšící moravské spisovatelky. Narodila se 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích na Kroměřížsku. Pocházela ze starého moravského rodu Dubských, kteří přišli na Moravu v 17. stol. Její rodiče byli Franz Dubsky a Marie von Vockel, která však krátce po jejím narození zemřela. Marie měla ještě o rok starší sestru Friederiku. Franz Dubsky se potom ještě dvakrát oženil a měl dalších šest dětí.
Své dětství strávila Marie střídavě na zámku ve Zdislavicích a ve Vídni. V osmnácti letech se vdala za svého bratrance Moritze von Ebner Eschenbach, fyzika a chemika ve službách rakouské armády. Manželé zůstali celý život bezdětní. Ve Vídni obklopovalo Marii kulturní prostředí, navštěvovala ráda divadlo a stýkala se s mnohými spisovateli. Rovněž hojně cestovala, např. do Francie a Itálie.
Protože se pohybovala v různých zemích a v širokém prostředí, od nižších vrstev až po ty nejvyšší, získávala mnoho zkušeností, které zúročila v románové a povídkové tvorbě. Nejoblíbenější díla byly romány Božena (1876) a Obecní dítě (1887), novela Hodinářka Lotti (1889), povídky Na vesnici nepochopená (1886), Terka (1886) a Nechává ruku líbat (1893), Babička (1875), Rukávník (1889) a Premiant (1901). O polském prostředí píše Marie von Ebner-Eschenbach v povídkách Jakob Szela (1883) a Krajský fyzik (1883). O zvířatech napsala povídku Krambambuli (1883) a z katolického prostředí čerpala v románu Nevěrec (1893).
Ve všech dílech, které jsou žánrově neobyčejně široké, je cítit životní názor Marie – osvícenství, víra v člověka a optimismus, který sdílela s manželem Moritzem. Za literární činost ji udělil v roce 1898 císař František Josef I. Čestný kříž za literaturu. O rok později ještě získala čestný doktorát vídeňské univerzity.
Marie měla zvláští zálibu: zajímala se o hodiny a hodinářství, vlastila sbírku hodin, některých velmi vzácných a dokonce získala výuční list v oboru hodinářství. Některé exponáty dodnes vystavuje vídeňské Muzeum hodin.
Ačkoli od roku 1863 byla jejím domovem Vídeň, celý život se ráda vracela do rodných Zdislavic, kde vzpomínala na své české chůvy, Aničku a Pepinku. Vzpomínala rovněž na pátera Borka z Hoštic, který navštěvoval zámek. Tyto vzpomínky zaznamenala do Nečasového deníku, kde píše nejen o lidech kolem zámku, ale vyznává se i k lásce k okolní přírodě, která se jí vryla do paměti již v dětství. O svém dětství píše i v knize Má dětská léta.
Vztah měla i k ostatním místům Moravy, k Louce u Znojma, kde se svým manželem 12 let pobývala, k zámku v Lysicích a k zámku v Lešné u Valašského Meziříčí, kde navštěvovala svoji neteř.
Marie von Ebner-Eschenbach zemřela 12. března 1916 a je pohřbena v rodinné hrobce na zámku ve Zdislavicích.
Jeden z drobných zápisků z cest do Zdislavic:
2.7.1882: Cesta nebyla vůbec únavná. V překrásném vagoně sama až do Hulína. Pak v Kroměříži zavazadla ještě jednou zbytečně podána. Ve tři čtvrtě na pět jsem byla ve Zdislavicích a v tom mém milém novém příbytku. Obývací pokoj a pracovna jsou nádherné a ložnice hezká. Všechny obrazy, které mám ráda, mi tam zavěsili, a kam pohlédnu, všude vidím známky dobroty, pečlivosti, pochopení. Nezapomnělo se na nic, co by mě mohlo potěšit nebo mi udělat dobře. A krásné a vkusné jsou místnosti. Nenapíši-li zde své nejlepší věci, nebude mi pomoci.
Z knihy Má dětská léta, Marie von Ebner-Eschenbach, str. 190.
Komentáře
Přehled komentářů
Mým kamarádem v mládí byl Ing. Milan Málek, syn přednosty stanice v Podlesí bývalé Krumperky. V jejich rodině žila i jeho teta, která bývala zaměstnaná u spisovatelky Eschenbach a dostala od ní darem její psací stůl, který mně tehdy ukázali. Ing. Milan Málek žil pak celý život v Praze a byl zaměstnán v ČKD jako projektant kotlů. Mimoto koupili jeho rodiče v Podlesí nedaleko od stanice při cilnici č.312 do Králík domek, který po smrti rodičů užívali jako rekreační chalupu. Bylo by zajímavé možná vypátrat, zda není onen krásný psací stůl stále v jkejich majetku. I já se pokusím trochu pátrat. Zdraví Milan Šebek Varnsdorf Legií 1255
Psací stůl M.v.E. Eschenbach
Milan Šebek, 25. 7. 2009 11:34