Jdi na obsah Jdi na menu
 


HUGO VAVREČKA, národohospodář, diplomat a politik

20. 2. 2009

Hugo Vavrečka (1880 - 1952)

Hugo Vavrečka se narodil 22. února 1880 ve Slezské Ostravě v rodině nižšího úředníka. Spolu se svou mladší sestrou Boženou prožili pěkné dětství v hornickém prostředí Ostravy. V Ostravě vystudoval Hugo reálku a poté se hlásil na techniku do Brna. Než však dostudoval, zůstal sám. Celá rodina mu umřela většinou na tuberkulózu.

V roce 1905 byl přijat jako odborný asistent na VUT v Brně. Místo bylo za málo peněz, chtěl dát svému snažení větší význam a uvažoval o otevření technické poradní kanceláře. To však vyžadovalo přísun dalších odborníků, investice a peníze. Ty však Hugo Vavrečka neměl. Jeho přátelé z Lidových novin mu v té době nabídli místo redaktora pro otázky národohospodářské. Ještě ale než se toto událo, odbyl si Hugo od roku 1904 roční službu u rakousko-uherského námořnictva, kde získal mnoho zkušeností. Samozřejmě s místem v Lidovkách příliš neváhal. Znal se rovněž s některými dalšími novináři i politiky, což se pro jeho budoucí práci jevilo jako výhoda. Hugo Vavrečka se stal velmi platným členem redakce a spolu s dalšími známými osobnostmi se podílel na utváření moderního obsahu listu. Psal jak fejetony, tak povídky, u nichž čerpal náměty ze svého rodiště. Jeho literární tvorba nepostrádala i humornou stránku. Například román František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa se stal předlohou ke scénáři známého filmu s Vlastou Burianem.

Obrazek

 Hugo Vavrečka v roce 1940

V roce 1910 se Hugo Vavrečka oženil s Josefou Kolbingerovou z Brna a hned o dva roky později byl vyslán jako zpravodaj k bojišti bulharsko-turecké války, odkud zasílal jako jediný český novinář své válečné reportáže. Tady také navázal kontakty s mnoha západoevropskými novináři. V roce 1913 se Vavrečkům narodila dcera Božena a o dva roky později syn Ivan. Vypukla první světová válka a Vavrečka byl povolán do služby k válečnému námořnictvu do Terstu. Tady se uplatnily jeho organizační schopnosti a rozhodnost. Ke konci války ve městě hrozil chaos, skupina českých a chorvatských důstojníků se ujala vedení města a zavedla pořádek.


V roce 1906 se poprvé a vlastně zcela náhodně setkal s Tomášem Baťou, se kterým si hned padl do oka. Toto první setkání bylo počátkem velkého přátelství dvou velkých osobností. S Tomášem Baťou byl mimo období první světové války v pravidelném kontaktu, sledoval úspěchy a rozvoj firmy Baťa a byl dobrým Baťovým rádcem. V roce 1925 prožily rodina Baťova a Vavrečkova společnou dovolenou v Tatrách.

V roce 1920 bylo Hugovi Vavrečkovi vzhledem k jeho všestranným zkušenostem a vzdělání nabídnuto místo v diplomatických službách. Vavrečka souhlasil a prvním jeho působištěm se stal Hamburk, kde nastoupil ve funkci generálního konzula. V roce 1922 se stal vyslancem v Budapešti, přičemž jeho úloha byla velmi nelehká, protože Maďarsko příliš neoplývalo přátelskými vztahy k Československu. Vztahy s naším sousedem hodlal zlepšit hlavně po hospodářské stránce. Maďarsko jako zemědělský stát by stálo o vývoz svých produktů, ale obchod narážel na ochranářskou agrární politiku našeho státu. I tak zde navázal přátelské vztahy díky kultivovanému vystupování, šarmu a všeobecnému rozhledu.

Obrazek

Manželé Baťovi a Hugo Vavrečka v roce 1932

V roce 1926 nastoupil Vavrečka na vyslanecký post ve Vídni. Také zde se snažil zlepšit naše vztahy, ale československá zahraniční politika dávala přednost širším vztahům se západem Evropy, zatímco Vavrečka kladl důraz na upevňování středoevropské spolupráce. Na přelomu 20. a 30. let si všímal fašizujících nálad v Rakousku a jeho příklonu k Německu, které bylo již blízko před definitivním nástupem fašismu. Přesto se mu podařilo zlepšit československo-rakouské vztahy díky velké aktivitě, která směřovala ke zvýšení a zkvalitnění hospodářských a kulturních styků.

Hugo Vavrečka se po šesti letech vzdává diplomatické kariéry a 1. července 1932 nastupuje do vedení koncernu Baťa ve Zlíně. Tomáš Baťa mnohokrát nabízel Hugovi Vavrečkovi spolupráci ve firmě. Když se mu konečně splnilo toto přání, krutě zasáhl osud: 12. července zahynul Tomáš Baťa i se svým pilotem Jindřichem Broučkem krátce po startu z letiště v Otrokovicích. Vedení firmy se ujal nevlastní bratr Tomáše Jan Antonín Baťa.

Vztahy mezi Vavrečkou a novým šéfem koncernu už nebyly takové, jako s jeho bratrem. J. A. Baťa měl jinou povahu a do určité míry byl kontroverzní osobností. Věděl však, že se bez takového zkušeného a vzdělaného odborníka neobejde. Vavrečka si zase cenil Baťových podnikatelských schopností a pracovitosti.

Hugo Vavrečka se i v dalších letech nadále účastnil rúzných přednáškových turné, konferencí, diskusí a hojně přispíval do denního a odborného tisku. Jeho ekonomické vize byly zcela jasně liberální. Odmítal protekcionismus, různá celní hospodářská opatření, zdůrazňoval rozpočtovou disciplínu a podporoval investice státu, které zvyšovaly hospodářský růst. Vavrečka byl uznávaným národohospodářem, který své schopnosti plně promítl do úspěšného fungování firmy Baťa. Ta měla od roku 1935 ve správní radě Jana Antonína Baťu, Dominika Čiperu, Hugo Vavrečku a Josefa Hlavničku.

Obrazek

 President Edvard Beneš na návštěvě ve Zlíně v roce 1936. Zleva Hugo Vavrečka, Dominik Čipera, Hana Benešová, Edvard Beneš a za presidentem Jan Antonín Baťa.

V září 1938, kdy se již blížil konec celistvého Československa, povolal president Edvard Beneš Huga Vavrečku do čela rodícího se ministerstva propagandy, jehož úkolem bylo čelit fašistickému nebezpečí. Činnost ministerstva však měla v důsledku následných událostí krátké trvání.

Po okupaci okleštěného Česko-Slovenska hitlerovským Německem opuštějí  J. A. Baťa a Tomáš Baťa junior během roku 1939 republiku, a tím zůstává největší podíl ve vedení koncernu na Hugo Vavrečkovi, Dominiku Čiperovi a Josefu Hlavničkovi. Tento oblíbený gen. ředitel závodů zahynul v květnu 1943 na Kroměřížsku při přejezdu železniční trati. Je zcela jasné, že firma byla nucena vyrábět pro hitlerovskou mašinerii. Tady nešlo nikam uhýbat, okupační moc byla nemilosrdná. Do vedení byl navíc německými úřady dosazen dr. Albrecht Miesbach. Firma se ale po celou dobu okupace snažila pomáhat, když přijala do svých řad bývalé důstojníky československé armády a vysokoškoláky z uzavřených škol. Pomohla dalším lidem, kteří byli nuceni se ukrývat za svoji odbojovou činnost před policií a gestapem. Firma tajně podporovala rozvoj partyzánského hnutí na Zlínsku a finančně podpořila Slovenské národní povstání. Hugo Vavrečka také z vlastních prostředků podpořil činnost odbojových skupin.

I během okupace měly Baťovy závody rozvojový program v oblasti školství, sociální program, program výstavby bytů, výzkum v oblasti chemie, atd. Vědecký tým pod vedením Otty Vichterleho dosáhl velkých úspěchů při výzkumu nového umělého materiálu – silonu. Tyto aktivity probíhaly navzdory tomu, že hospodářské výsledky firmy byly během války z pochopitelných důvodů horší, než v době míru.

2. května 1945 byl Zlín osvobozen Sovětskou armádou. Již 13. května byla ustavena na Baťovy závody národní správa a v říjnu téhož roku byly znárodněny. Komunisté, kteří se dostali ve Zlíně k moci, celé vedení závodů odvolali. O tom, jaká byla situace na Zlínsku v období Protektorátu a mezi roky 1945 – 1948 obsáhle píše ve svém díle dr. Jaroslav Pospíšil v knize „Hyeny.“ Čtenáře mj. seznamuje nejen s tím, jak se vedení Baťových závodů vyrovnávalo s německou mocí, ale i s praktikami komunistů, kteří již v průběhu války byli připraveni vyrovnat si účty s „bužoasními živly.“


Hugo Vavrečka i Dominik Čipera byli již v roce 1945 obviněni z kolaborace s nacisty, ale v roce 1947 soud vyřkl osvobozující rozsudek, ve kterém byly naopak zdůrazněny zásluhy vedení koncernu o podpoře odbojové a partyzánské činnosti na Zlínsku. Podle výpovědi Tomáše Bati ml. poskytl Dominik Čipera pomoc ministru zemědělství v Eliášově vládě dr. Ladislavu Feierabendovi při jeho útěku před gestapem v lednu 1940. Jan A. Baťa byl však v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení a ztrátě majetku. Až v roce 2007 byl tento rozsudek zrušen. Po únoru 1948 stačil Dominik Čipera emigrovat do Kanady za Tomášem Baťou juniorem, avšak po tzv. „Vítězství pracujícího lidu“ v únoru 1948 Hugo Vavrečka znovu stanul v prosinci 1948 před lidovým soudem, který jej odsoudil ke třem letům těžkého žaláře a Dominika Čiperu v nepřítomnosti k 15 letům a ztrátě majetku. Soudy již plně pracovaly pod režií KSČ a schylovalo se k velkým procesům. Žádost o milost z února 1949 byla zamítnuta, ale vzhledem ke svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu Vavrečka do vězení nenastoupil. Zhoršení zdravotního stavu bylo jistě důsledkem celkového vypětí, které prožíval od roku 1945.

Hugo Vavrečka byl však celoživotním optimistou, a tak se stále zabýval koníčky, překládal, psal povídky a setkával se se svými vnuky Ivanem a Václavem (Václav Havel – náš polistopadový prezident), ke kterým měl nyní blíže, když se přestěhoval natrvalo ze Zlína do Prahy. V roce 1952 postihl Vavrečku těžký záchvat, když se dověděl, že má být jeho rodina v rámci Akce B násilně vystěhována z Prahy. Tento záchvat Vavrečka nepřežil a 9. srpna 1952 umírá v brněnské nemocnici.

Celý život byl Hugo Vavrečka vlastencem, skvělým národohospodářem, který měl díky svému charizmatu, noblese a vtipu mnoho obdivovatelů a kterému naslouchali i v cizině. Svoji pozitivní stopu nechal bezpochyby i ve Zlíně. I jeho zásluhou prožívalo toto město v předválečných letech nebývalou prosperitu a vzdělanost.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Novinářský dotaz

(Boleslav Navrátil, 30. 5. 2012 8:40)




Dobrý den,

jsem redaktorem Moravskozského deníku v Ostravě a píši seriál článků o významných osobnostech Moravy a Slezska. Nyní jsem si vybral pana Hugo Vavrečku, rodáka ze Slezské Ostravy. Na Vaší webové stránce Příroda a památky obce Machová máte o tomto pozoruhodném muži článek s historickými fotografiemi.Obracím se na Vás s prosbou: mohl do svého článku některé tyto snímky použít? Samozřejmě bych do popisku uvedl odkud je mám. Za Vaši ochotu a laskavost, a sazozřejmě za odpověď - jakoukoliv -, dopředu děkuji. Přeji hezký den

Boleslav Navrátil

mail: bnavratil@seznam.cz

tel: 604959746