Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stará Rusava slovem i obrazem

13. 1. 2009

Stará Rusava slovem i obrazem

Výňatky z knihy Františka Táborského Rusava - život valašské dědiny s ilustracemi Adofa Kašpara

1928

Obrazek

Chalupa pasekářova

Horský ráz krajiny za Hostýnem

Necháme stranou vrchol Hostýna i kostel a poutnický jarmak i staré ohromné hradisko a po jižním svahu kopce spustíme se do lesa. Rázem se scenérie mění. Úrodné lány, „požehnaný stůl“ Moravy, zmizely, a před námi hory a hory. Hory a hory až na Slovensko – Javorník, Obřany, Skalný, Čerňava, Kyčera a jiné – nikdo by netušil, že při neveliké poměrné výši přes 700 a 800 m, takový je tu horský ráz. Horské lučiny dodávají mu veselosti. Zamodrá se na nich i hořec. Flora našich hor je bohatá a vzácná. Potká-li nás Valach nebo Valaška, pozdraví a rádi se dají do řeči. A to také dodává našim horám veselosti a teploty.

„Na Skalný, na Skalný idete? No, za půl hodinečky tam budete!“ zvolal na nás mladý Rusavjan tady pod Hostýnem. Šel s pěkným děvčetem na Hostýn, se „šumným“ děvčetem, se svým děvčetem a hodina byla mu ovšem „hodinečkou“. Bylo to v neděli. Měl radost a chtěl, abychom také měli radost.

Budeme tam pohodlně za půl „hodinečky“. Hle, tam už trčí ta divoká skaliska, několik jich v řadě pod sebou. Je to vrchol Skalného. To krajní nahoře skalisko – to tam zkameněl obrovský sup. Pod ním druhé skalisko – hlava kozáka obra v beranici. Pod ním natažen leží mrtvý obr: vidíme ohromnou hlavu, ruce na prsou složené a níže trčeti chodidla. Ostatní tělo v zemi zarostlé travou.

Vystoupíme po trávníku na „kozáka v beranici“ – áh! Až na kraj Slovenska vidíme. A pod námi Rusava.

Obrazek

Skalný nad Rusavou

Slovenská expositura na Moravě po celých sto let

„Rusava? – Slovenský Pathmos.“ Tak říkali Rusavě Slováci, tehdy uherští, účastníci slovenského povstání r. 1848. „Pamätná je pre Slováka táto ukritá dedinka; bo v ňej našli pozďejšje skoro všetci úťeci slovenskí svoje útočiště. A pre Hurbana ona bola opravdovím Pathmosom,“ napsal o ní nejistým ještě pravopisem M. Dohnány. Hurban sám ji tak nazýval.

„Rusava? – Slovenská expositura na Moravě po celých sto let,“ dodávám o Rusavě já; neboť od roku 1782 do 1888 působilo v ní osm farářů evangelické církve a.v. a z nich jen jeden byl rodák moravský a působil tu jen dvě léta; všichni ostatní byli Slováci z Uher. Z nich Daniel Sloboda, rodák z Uherské Skalice, švagr Hurbanův, znamenitý botanik, jehož „Rostlinnictví čili Návod k snadnému určení a pojmenování rostlin v Čechách, Moravě a jiných zemích rakouského mocnářství domácích“ vydáno bylo jako VIII. díl „Malé encyklopedie nauk“ nákladem českého musea v Praze r. 1852 a jehož ohromný herbář chová měšťanská škola v Holešově jako vzácný odkaz, působil na Rusavě plných 51 a půl roku. Tedy od 18. května 1782, kdy jako první evangelický farář přišel Ondřej Lehotský z Liptova, až do 10. listopadu 1888, kdy Daniel Sloboda zemřel, byla Rusava jedním z nemnohých článků, které udržovaly jakž takž živý styk se Slovenskem a přirozenou naši jednotu československou.

Obrazek

Daniel Sloboda

Obyvatelstvo

Všeho obyvatelstva při sčítání r. 1921 napočteno 991: 475 mužů a 516 žen. Národnosti české 986, německé 1, jiné 3, cizozemec 1. Podle náboženského vyznání 672 evangelíků, 310 katolíků, 3 hebrejského vyznání a 6 bez vyznání. Rozsah celé dědiny 1 205 hektarů: lesů 568, rolí 332, pastvin 126, luk 121, zahrad 20, ostatní plochy 36.

Soudní okres: Bystřice pod Hostýnem. Politický okres: Holešov.

Rozdělení Rusavy

Rusava je rozdělena na tři části: Dolansko (asi za obchod Jar. Černého), Prostředňansko (po katolický kostel) a Hořansko. Protéká jí potok Rusava. Po větší část roku ubíhá klidně, sotva ho slyšíte, nebo skáče před balvany i hrubé kameny měkce a krotce jako ti Valaši v papučkách, ale někdy se pořádně napije na divoko, nu jako ti Valaši. Klikatě běží klikatým údolím. Víc podle cesty nežli podle něho usazovaly se chalupy, právě pro tu jeho znenadání prchlivost. Ale nikde netvoří souvislé ulice. Dvě, tři druží se někde k sobě, a to nejvíce na Dolansku. Při vchodě do Dolanska odedávna stála na kraji vesnice vlevo jako pavouk na číhané, hospoda odedávna židovská. Později proti ní vystavěli evangelíci i katolíci, obě vyznání křeťanská svorně, „obecní hospodu.“

Obrazek

Hořansko

Obrazek

Rusavské děvče

Cesty a veřejné budovy

Dědinou jde hlavní cesta, kdysi hrbolovitá, kamenitá, pro lidi i dobytek obtížná. V letech 1922 – 1924 vystavěna byla přičiněním nové obecní správy a silničního výboru bystřického široká silnice, pevná, pohodlná i pro automobily, až ke katolickému kostelu. Až sem možno dojet; dál už Hořanskem jen po svých.

Z veřejných budov jsou tu dva kostely: katolický z roku 1779, ke cti sv. Kříže vystavěný nákladem náboženského fondu, když byl chrám na Hostýně zrušen, k jehož faře Rusavjané až do té doby příslušeli a kam i své mrtvé – do takové dálky a výšky! – vozili pochovávat. Je to úhledný kostelík, kdysi s pěknou šindelovou věží i střechou, na nichž před několika lety zaměnili schátralý už šindel plechem a snažili se, pokud to nepoddanější materiál připouštěl, zachovat starou barokní formu věže. Uvnitř má pěkný, originální oltář. Evangelíci postavili si po roce 1781 dřevěnou motlitebnu, „sbor,“ za faráře Daniela Slobody kamenný chrám, jehož stavba se nadlouho prodloužila, od roku 1865 – 1883, pro nedostatek prostředků.

Dále jsou tu tři školy: nejstarší byla katolická, jednotřídní, z konce XVIII. století, kdy katolický kostel byl vystavěn, na hranici Prostředňanska a Hořanska, pod běloučkým katolickým kostelem; roku 1863 vystavěna evangelická škola, jednotřídní, proti evangelickému kostelu, v Dolansku; třetí budova školní, též pro jednu třídu, pochází z doby nejnovější. Vedle škol je tu ještě pila, bývalá valcha a mlýn. Kapliček, křížů, božích muk není tu nikde, ani v dědině, ani u cest, ani v poli. Veliká většina obyvatelstva jest, jak již řečeno, evangelická. Z hlavní cesty jdou cestičky k jednotlivým pasekám a chalupám, tu trochu lepší, tam o mnoho horší.

Obrazek

Dřevěný sbor evangelický (bývalý)

Humor "postříknutých"

Vraceli jsme se s přítelem, malířem Ondrúškem jednou v neděli pozdě večer z Rusavy. Kus za vesnicí u „valchy“, v pěkném údolí, kde cesta podél potoka je lemována krásným stromovím, šel kdosi proti nám a zpíval. Zdravý jeho hlas se jen rozléval tichým údolím. Ale co zpíval, byla odrhovačka. Byl to známý Rusavjan, ale v šeru jsme ho hned nepoznali.

„Dobrý večer!“ pozdravil. „A co tak idete se zavřítými hubami? Spívajte! Spívajte jako já!“ rozkřikl se na nás rozjařeně. Byl „postříknutý“, ale jen tak, že si klobouk trochu na bok pošoupl.

-„Dobrý večer, X…!“ pozdravili jsme ho.

„Ťa na mú! Ale, ale! A to ste vy? Ale hrome, dyť sem vás nepoznal!“ on na to vesele, „z plna hrdla“, jako na horách, ani trochu zaražen.

-„A co to zpíváte? To se do našich hor nehodí.“

„Šak je to z Prahy pěsnička!“ bránil se. „Z Prahy!“ volal znovu. „Ale dyž chcete našu, zaspívám vám našu. Šak ju má gdosi velice rád – gdosi, páni, - gdosi!“ a zvedl pravici do výše, důrazně pronášeje slovo „gdosi“. Nenapadlo nám, kam naráží.

-„Tak spusťte!“

„No, až zajdete a já se rozejdu. Tož s Bohem!“

-„S bohem!“

Postáli jsme chvíli na břehu hrkotavého potoka, až se Rusavjan rozešel. A najednou slyšíme krásným, zdravým, zvučným, vysokým barytonem „Teče voda, teče cez Velecký majír“, až dech se ve mně zatajil. Tichým, šerým údolím, jen hvězdy se nad ním rozsypaly, rozléval se krásný mužský hlas v plné zdravotě a v plné zralosti a vyrovnanosti, tak lahodný, teplý, srdečný, ale stále mužný, a on mužně provázel tu podivuhodnou melodiii skvostné naší písně, on ji zrovna objímal, on ji k sobě tiskl; bylo cítit, jak sám se jí opájel, jak sám se jí unášel; bylo cítit ten hluboký, čistý cit, který se tou melodií vylévá , lásku, která rozloučením ještě prudčeji roste, ale ne do horkých, radostně jásavých květů, než do ukrytých chladných kořenů – „čo som sa naplakal, sivá holuběnko!“ – „odnesls mi klúčok od mojej slobody“. Jen malý krůček, a již ta melodie může se zvrhnout v sentimentální lkavost; ale náš Valášek držel ji pevně, s přirozenou mužností. Slyšel jsem ji zpívat na koncertě, jak nelze krásněji, od Pěveckého sdružení moravských učitelů, slyšel jsem ji od nich kolikrát, a pokaždé musel ji pan Taubr opakovat, poněvadž nikdo se nemohl dosyta napít a nadýchat lahody té melodie i toho hlasu – ale pře sto vše se přiznávám, že v ten tichý, šerý, hvězdnatý večer v údolí rusavském slyšel jsem tu píseň nejkrásněji, v nejplnější kráse, jako nikdy. Jak to? Slyšel jsem ji v pravém jejím prostředí. Od člověka, blízkého tomu „starodávnému frajíru“, a v tiché, konejšivé a jakž takž uklidňující samotě velebné přírody, jaké tam jinde si stěžovalo raněné srdce a svěřovalo jí svou bolest.

Obrazek

Naše zpěvačky - uprostřed písničkářka Františka Češková

Proč se pije

Kořalka byla a jest zde dosud nejenom všedním, nýbrž i slavnostním nápojem, jako jinde víno. Významné události rodinné, křtiny, úvod, námluvy, svatba, nemohou se obejít bez ní. Valach nechce si zalívat žaludek několika litry piva, má radši malou skleničku, ale aby rozehřála. Chyba je v tom, že je dovoleno prodávat ubohému lidu něco tak nezdravého, jako je ta obyčejná „sprostá“, které sám Rusavjan říká „šmatlavá potvora“. Pije-li se ji dnes méně, není to žádný záchvat probouzející se ctnosti, ale je to prostě tím, že i ta nejlacinější „sprostá“ je drahá. Opilých už nevídat tolik, jak před léty. Snad také pro tu drahotu. Přemluvil jsem jednou, dávno před vojnou, milého hosta, malíře Herberta Masaryka, abychom s Hostýna zašli se podívat na Rusavu. Uvedl jsem ho na kopec vyhlídkový. Byl udiven vyhlídkou. Ale když jsme sestoupili do dědiny, bylo k poledni, krásný letní den – potkávali jsme, jako by je sám ďábel posílal, opilého za opilým. Tři jsme potkali, vždycky kus cesty jeden za druhým. Oči sklené, tváře bledé, nevyživené, nohy vrávoravé, padali do příkopu jako snopy. Čtvrtý za nimi jen vrávolal. Ošklivá podívaná, bolestná a zahanbující. Všecka krása přírody je ta tam, zahazuje-li se v ní člověk, necháme-li se mu v ní zahazovat.

„Lepší je dívat se na Rusavu z těch kopců,“ podotkl host.

Obrazek

Rusovjan s fajkú

Úcta k presidentovi republiky

Seděl jsem na stráni, vysoko nad Rusavou, a přišlo ke mně děvčátko, školačka – bylo to v neděli – pozdravilo, dalo se do řeči a beze všeho si sedlo naproti mně.

- „A odkáď ste?“ optalo se bez ostychu.

- „Z Prahy.“

- „A našeho pana presidenta ste tam viděl?

- „Pravda, že viděl.“

„A já sem ho také viděla, a dvakrát,“ s rostoucí chlubivostí vyprávěla, „ve Valašském Mezíříču jak byl. Z naší školy sme také zajeli ho uvítat. Aji sa na nás usmíl.“

Z dětských úst v zapadlé, horské dědině znělo to „našeho“ obvzlášť mile. Cítíte, že tají se v tom zvláštní síla.

 

Výdělky chudobných. Čeledínové

Veškerá rodina pracuje, doma, na poli, v horách. Děti pasou dobytek. Děti chudobných, co nemají dobytka, chodí buď samy nebo s rodiči do hor na jahody, maliny, „brusinky“ (tak říkají Rusavané borůvkám), černé maliny, hřiby a nosí je, obyčejně jejich matka, do blízkých měst i vesnic na prodej. Je-li dobrá úroda, vydělají až 50,- Kč denně, celá rodina někdy až 100,- Kč. Ale to bývá jen šťastná náhoda. Tato jahodová, malinová a brusinková sezona chudobných bývá přespříliš krátká. Delší bývá hřibová, je-li na hřiby pohoda. Před převratem si jedna Rusavjanka koupila za hřiby krávu. Nosila je do Bystřice, do Holešova a do Prusenovic.

Čeledín jídal z jedné mísy s rodinou hospodářovou. Na noc uléhal – kde si lehl, tam si lehl. Ve chlévě si udělal „pohrádku“ (lože na žerdích) nebo si léhal „na stlaňú“ (na nasbíraném listí na stelivo), v zimě na peci nebo na lavici u pece v jediné jizbě hospodářově, obyčejně na holém, jen pod hlavu si dal rukavice, doma pletené. Hospodáře oslovoval „strýče!“, hospodyni „tetko!“; jejich dětem tykal a oslovoval je jejich křestními jmény.

Obrazek

Šindelář

Sedláci, pasekáři a chalupníci před převratem a po něm

Sedláci, jako všude jinde, rádi se povyšovali nad chalupníky. Rozdíly jsou i nyní patrny. Zřídka si vzal syn pasekářův dceru chalupníkovu a naopak. Do převratu dělili se pasekáři mezi sebou březovým lesem v Grapách. Jednotlivým těm dílům říkali „meslo“. Chalupníci nedostávali nic. Tři nejzámožnější rodiny z pasekářů – jedné z nich, vážené rodině Mozolům, říkali „rusavští králi“ – vládli na Rusavě do převratu.

Po převratu tyto výsady ovšem padly. Vytvořily se nové strany: sociálně demokratická, malorolnická a domkářská, a živnostenská. Ty po prudkých volebních bojích převzaly obecní správu. Výstavbou pevné a pohodlné silnice zpříjemnila obecní správa velikou měrou život a pobyt na Rusavě; kéž neznepříjemní jej nesnášenlivostí politickou a jinou!

Obrazek

Rusovjan sedící na truhle

Znalost čtení a psaní

Znalost čtení a psaní je tu nyní všeobecná. Analfabetou je jen nějaký staříček a nějaký ten abnormální chudák. Záliby ve čtení je dosti. Čítají, kdo má kdy a kdy se dá; mladí čítají doma i na pastvě; i za deště jsme uviděli pod stromem horlivého mladíka čtenáře. Čtou i dospělí. Z novin zvláště „Nový lid“ je čítán a „Zájmy zemědělského a lesnického dělnictva“. Z knih rádi berou historické.

Obrazek

Rusavjanka vdaná

Umělecké tvoření výtvarné

Uměleckému tvoření se Rusavjan málo oddal. Nejméně výtvarnému. Životní podmínky byly tu těžší, nepříznivější než na Rožnovsku a Vsatsku. Omezil se jen na užitkovost. Jeho chalupa nemá, až na dvě výjimky, ozdobného štítu, jako jej mají jinde na Valašsku, jeho nářadí je bez ozdob; v jeho jizbě zřídka je malovaná truhla; lože je prosté; někde jenom stůl bývá okázalejší, že má nohy vysoustruhované a trnož pěkněji vyřezanou, a u stoliček (židlí) „legáty“ (lenochy) bývají někdy vtipně vyřezány, s vyseknutým blíž k levému kraji srpkem, pohodlným otvorem pro ruku, aby snadno zvedla stoličku, místo obvyklého uprostřed srdečka.

Ale nesmí se říci, že by Rusavjan neměl trochu vrozeného vkusu. Nikdo mu jej ovšem nevštěpoval a nikdo jej v něm neušlechťoval. Ale má jej. Proporce jeho dřevěné chalupy jsou dobře vycítěny a vyřešeny. A ty dva ozdobné štíty s vážným biblickým nápisem jej ještě důrazněji dosvědčují. Ve svém kroji také projevil vkus. Odložil jej už docela na škodu sobě i celému kraji. Do jeho horského okolí byl kroj ten zrovna tak stvořen, jako ty horské květy. Bylo tomu v horách jako na rovinách. Lid všude chtěl být také květem, zcela přirozeně ovšem zvláště mladí. Teď mu příkladem nikdo nepředchází, nikdo mu to neříká, naopak neskromná a nelaskavá polovzdělanost, která se vydává za všemoudrost, zesměšňuje mu kroj a pomáhá mu mizeti rychleji, než on sám sebou by přirozeně mizel. Vzdělaný cizinec však, přijde-li k nám, lituje, když uvidí, že do tak pěkných krojů oblékáme již jen skoro figuriny v národopisných museích…

Obrazek

Jizba pasekářova

U Hurbanovy studánky

Na konec k Hurbanově studánce. Je zrovna letos 40. výročí úmrtí J. M. Hurbana a Daniela Slobody. Studánka je kamennou zídkou ohrazena a do zídky udělán ze čtyř otesaných kamenů přístup k ní. Na vrchním kameni vytesán letopočet >>1849<<. Tuto ochranu pořídil dr. Josef Miloslav Hurban, švagr rusavského ev. faráře Slobody, evangelický farář v Hlbokém na Slovensku, spisovatel a proslulý řečník slovenský.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Žijeme dnes nepřirozeně.

(Petr Vyoral, 13. 2. 2016 8:25)

Přišli jsme téměř o vše, co je lidské. Žijeme ve stresu a úplně nezdravě. Používáme věci o kterých si myslíme, že nám usnadňují život. Ale technika tuto civilizaci zahubí. Někteří lidé už ani nachápou, že jsou součástí přírody.

stará Rusava

(Marie, 1. 6. 2010 12:17)

Velmi pěkné,aj jsem si poplakala a zavzpomínala na doby minulé.A přece nedokážu řícz,zda tento život co žijeme je lepší.Vztahy jsou horší mezi lidmi.